Nejvíc pádů na motorce se neděje na rovince. Děje se v zatáčce, kde musí jezdec najednou zvládnout rychlost, dráhu i náklon stroje v jednom okamžiku. Kdo umí zatáčku přečíst včas, projede ji plynule. Kdo ji podcení, dorazí do oblouku pozdě, rychle a s hlavou plnou paniky.

Zatáčení stojí na třech věcech, které fungují dohromady. Kam se díváte. Kudy motorku vedete. A jak moc a jakým způsobem se stroj naklání. Rozeberme si všechny tři zvlášť, protože právě jejich souhra dělá rozdíl mezi klidným průjezdem a nebezpečnou improvizací.

Kam se dívat: pohled řídí motorku

Motorka jede tam, kam se díváte. Zní to jako klišé, ale u zatáčení je to skoro doslovná fyzika. Tělo i ruce na řídítkách nevědomky kopírují směr pohledu, takže když oči utečou k okraji silnice nebo k překážce, motorka se tam sama posune.

Tomuhle jevu se říká fixace pohledu, v praxi jde o to, že se jezdec upře na věc, které se chce vyhnout, a stroj do ní pak paradoxně sám nasměruje. Klasický případ je výmol uprostřed zatáčky. Kdo na něj civí, často do něj i najede, i když kolem je dost místa na objetí.

Správně se díváte co nejdál dopředu, tam, kam chcete dojet. Do vrcholu zatáčky, pak hned za něj, a jakmile se blíží výjezd, oči už hledají cestu ven z oblouku. Hlava se přitom otáčí spolu s očima, ne jen bulvy v důlcích. Pohled vede tělo a tělo vede motorku.

U slepé zatáčky, kde není vidět až za vrchol, se pohled posouvá postupně s tím, jak se odkrývá další úsek silnice. Nekoukáte tedy na jeden pevný bod, ale necháváte oči plynule postupovat před sebou podle toho, co se otvírá.

Pomáhá i to, když se s pohledem otáčí i brada, ne jen oči v helmě. Zkušení jezdci na okruhu i na silnici cíleně natáčejí hlavu směrem do zatáčky, protože samotné koulení očima do stran má omezený rozsah a rychle unaví. Kdo si zvykne dívat se „bradou dopředu“, automaticky si zlepší i práci s tělem v zatáčce.

Zatáčky za sebou: kde stopa přestává být jednoduchá

Jedna izolovaná zatáčka je nejjednodušší případ. Horší je situace, kdy na sebe navazuje víc zatáček opačného směru, takzvaná esíčka. Tam stopa z první zatáčky ovlivňuje, odkud vyjíždíte do druhé, a širokým výjezdem z prvního oblouku si můžete zavřít vjezd do dalšího.

U esíček proto stopa počítá s celým úsekem najednou, ne jen s jedním obloukem. Zkušenější jezdci si celou sekvenci zatáček prohlédnou pohledem dopředu ještě předtím, než do první z nich vjedou, a podle toho zvolí, jak moc široko nebo úzko pojedou na výjezdu z první zatáčky. Začátečník si vystačí s jednodušší zásadou: v sekvenci zatáček jeďte pomaleji než u jediného osamoceného oblouku, protože čas na opravu chyby je kratší.

Stopa: kudy motorka zatáčkou projede

Stopa je dráha, po které motorka zatáčkou skutečně jede. Nekopíruje přesně okraj vozovky, ale linii, která dá co největší výhled do zatáčky a co nejplynulejší oblouk.

V praxi se používá princip širokého vjezdu, vnitřního vrcholu a širokého výjezdu. Motorka se do zatáčky vjíždí spíš z vnější strany jízdního pruhu, k vrcholu oblouku se přibližuje blíž k vnitřní straně a po vrcholu se zase stáčí ven. Taková stopa narovnává oblouk, prodlužuje výhled dopředu a snižuje potřebný náklon při stejné rychlosti.

Výhoda širokého vjezdu je hlavně ve výhledu. Z vnější strany pruhu je vidět dál za zatáčku, takže jezdec dřív pozná, jestli tam něco stojí v cestě, jestli je vozovka v pořádku nebo jestli zatáčka pokračuje jinak, než čekal. Pozdě viděná informace znamená pozdní reakci, a to je přesně to, čemu se chcete vyhnout.

Stopu je potřeba přizpůsobovat provozu a stavu vozovky. Na silnici s protijedoucími auty nemá smysl najíždět až k protisměrné čáře, to je riziko samo o sobě. Podobně u zatáčky s pískem, listím nebo mokrou krajnicí se ideální linie posouvá tam, kde je povrch čistší, i kdyby to znamenalo méně plynulý oblouk.

Náklon: jak se motorka v zatáčce naklání

Motorka se v zatáčce naklání, aby vyrovnala odstředivou sílu, která ji jinak táhne rovně ven z oblouku. Čím vyšší rychlost a čím ostřejší zatáčka, tím větší náklon si situace žádá. Přesný úhel se u konkrétní jízdy liší podle rychlosti, poloměru zatáčky, stavu pneumatik i vozovky, takže žádné univerzální číslo ve stupních nedává smysl. Důležitější je princip, jak se náklon vyvolává a udržuje.

Motorku do náklonu jezdec dostane jemným tlakem na řídítka, ne otočením volantu jako v autě. Tomuhle principu se říká kontrasměrné řízení, protože při jízdě vyšší rychlostí motorka do zatáčky zahne, když jezdec zatlačí na řídítka na té straně, kam chce zatočit. Detailně se kontrasměrnému řízení a dalším základům ovládání motorky věnujeme v přehledu techniky jízdy na motorce.

Náklon se má nastavovat plynule, ne trhaně. Prudké zalomení řídítek uprostřed oblouku destabilizuje stroj a hlavně zbytečně zatíží pneumatiky v okamžiku, kdy potřebují držet stopu. Plynulý vjezd do náklonu, stabilní průjezd vrcholem a plynulé narovnávání na výjezdu je podstatně bezpečnější než skokové změny.

Tělo jezdce se má chovat souhlasně se strojem, ne proti němu. Napjaté ruce na řídítkách a strach z náklonu vedou k tomu, že jezdec motorku podvědomě narovnává zpátky, přesně v momentě, kdy potřebuje udržet dráhu. Uvolněné paže a lokty umožní vidličce a řízení dělat svou práci.

Kdy zpomalit a kdy přidat plyn

Rychlost se má doladit před zatáčkou, ne uvnitř ní. Brzdění v hlubokém náklonu ubírá pneumatikám přilnavost, protože ta se dělí mezi brzdění a udržení stopy, a obě síly najednou motorka zvládá hůř. Ideální pořadí je zpomalit na rovince nebo při vjezdu do zatáčky, a jakmile je rychlost správná, brzdu pustit a soustředit se na plynulý průjezd.

Naopak mírné, plynulé přidání plynu v druhé polovině zatáčky stroj stabilizuje. Zatížení se přesune víc na zadní kolo, motorka se chová předvídatelněji a jezdec z ní dostane lepší zpětnou vazbu. Neznamená to přidat razantně, stačí konstantní nebo mírně rostoucí plyn místo zavřené škrticí klapky.

Kompletní přehled toho, jak správně a bezpečně brzdit na motorce, včetně rozdílu mezi přední a zadní brzdou, najdete v samostatném článku o brzdění na motorce. Pro zatáčení stačí vědět jedno pravidlo: co se má vyřešit rychlostí, se řeší před obloukem, ne v něm.

Typické chyby začátečníků v zatáčce

Nejčastější chyba je pozdní pohled. Jezdec se dívá jen kousek před přední kolo, takže zatáčku vidí pozdě a reaguje ve spěchu. Řešení je prosté, ale vyžaduje vědomé cvičení: natrénovat, aby oči vždy předbíhaly polohu motorky.

Druhá chyba je brzdění v náklonu, ať už z leknutí, nebo protože jezdec špatně odhadl rychlost před vjezdem. Právě proto se doporučuje zatáčky spíš podjíždět pomaleji, než dojíždět rychle a brzdit až uprostřed oblouku.

Třetí chyba je strnulé tělo. Zaťaté paže, zatnuté nohy na stupačkách, ramena nahoře u uší. Motorka takový postoj cítí a hůř reaguje na řízení. Uvolnění je něco, co přijde s najetými kilometry, ne hned po autoškole.

Čtvrtá chyba se týká širokých zatáček s neznámým poloměrem. Jezdec odhadne poloměr špatně, zvolí příliš vysokou rychlost a v půlce oblouku zjistí, že se zatáčka zavírá víc, než čekal. Tady pomáhá zásada: když si nejste jistí, jak se zatáčka dál vyvíjí, jeďte pomaleji, než abyste museli dohánět chybu uprostřed náklonu.

Na co si dát pozor

Povrch vozovky v zatáčce bývá zrádnější než na rovince. Spadané listí, štěrk po zimě, olejová skvrna nebo vymletá kolej od aut, to všechno se soustředí právě v obloucích, protože tam brzdí a zatáčejí i ostatní vozidla. Než najedete do náklonu, zkontrolujte očima, jestli povrch odpovídá tomu, co čekáte.

Zatáčky ve stoupání a klesání se chovají jinak než ty na rovné silnici. Ve stoupání motorka potřebuje trochu víc plynu na udržení stabilní rychlosti, v klesání naopak hrozí zbytečné zrychlování, které jezdec podcení. Obojí je potřeba zohlednit už při volbě rychlosti před vjezdem.

Deštivé počasí a nižší teploty snižují přilnavost pneumatik, takže i zatáčka, kterou jindy projedete bez přemýšlení, si za mokra žádá nižší rychlost a jemnější náklon. Opotřebené nebo studené pneumatiky drží hůř, než jezdec čeká, hlavně na začátku jízdy, než se prohřejí.

Shrnutí

Zatáčení stojí na souhře tří věcí. Pohled jde jako první a předbíhá polohu motorky, stopa vede stroj po plynulé dráze s výhledem dopředu, náklon se nastavuje jemně a bez trhání. Rychlost se doladí před obloukem, ne v něm, a tělo zůstává uvolněné, ne zaťaté.

Kdo tyhle základy teprve staví, nemusí spěchat. Zatáčení je jedna z dovedností, které přicházejí postupně s najetými kilometry, podobně jako plynulé brzdění nebo práce s plynem. Jak si první měsíce na motorce rozvrhnout bez zbytečného rizika, popisujeme v článku o první sezóně na motorce.