Skupina deseti motorek se chová úplně jinak než dvojice jedoucí spolu na výlet. Přibývá lidí s různou zkušeností, různým tempem a různým strojem, a stačí jedna nejistá reakce vpředu, aby se to za pár vteřin projevilo vzadu jako řetězec brzdových světel. Než skupina vyrazí, vyplatí se pár minut domluvy o formaci, rozestupech a signálech.

Formace cik-cak: proč jezdit v šachovnici, ne za sebou

Ve skupině se motorky obvykle řadí do takzvané formace cik-cak. První jezdec drží levou stopu v pruhu, druhý za ním jede vpravo o kus dál vzadu, třetí zase vlevo a tak dál. Tahle šachovnice dává každému jezdci lepší výhled dopředu, protože se nedívá jen na zadní světlo motorky přímo před sebou, ale má volný pohled kolem ní.

Motorky vedle sebe jedou s bočním odstupem, takže i při drobném vybočení nebo poryvu větru zůstává prostor na korekci.

Cik-cak ale neplatí všude. V zatáčkách doporučuje americká Motorcycle Safety Foundation (MSF) jet v jedné řadě, protože jezdci potřebují prostor k manévru. Totéž dává smysl na horší silnici, v obci s hustším provozem nebo před křižovatkou. Vedoucí skupiny to rozhoduje průběžně, ne jednou na začátku výletu.

Rozestupy: kolik místa nechat na motorku před sebou

Bezpečná vzdálenost mezi vozidly se řídí stejným principem jako u aut. Musí stačit na bezpečné zastavení, kdyby jezdec vpředu náhle zabrzdil. V praxi jde spíš o odhad podle rychlosti a stavu vozovky než o pevné číslo v metrech, protože potřebná vzdálenost roste s rychlostí a zhoršuje se za deště nebo na horším povrchu.

Ve formaci cik-cak se počítá s dvěma odstupy. Podle MSF má jezdec držet přibližně dvě sekundy za motorkou, která jede před ním ve stejné stopě (první a třetí jezdec, druhý a čtvrtý). K motorce v protilehlé stopě, tedy k té diagonálně před sebou, stačí zhruba sekunda, protože nejede přímo před ním. Vzdálenost mezi stejnou stopou je tedy větší než mezi sousedními motorkami. Platí to za dobrých podmínek, v dešti nebo za rychlejší jízdy je potřeba víc.

Na dálnici a rychlostní silnici se rozestupy přirozeně zvětšují, protože vyšší rychlost znamená delší brzdnou dráhu i pro zkušeného jezdce. V pomalé koloně nebo při stoupání horskou serpentinou se naopak skupina může přirozeně stáhnout blíž k sobě, pokud to tempo a výhled dovolí.

Kdo vede a kdo uzavírá skupinu

Fungující skupina má jasně určeného vedoucího jezdce a jezdce, který jede vzadu jako uzávěrka. Vedoucí volí tempo a trasu. Uzávěrka hlídá, aby nikdo neodpadl, a v případě potíží (defekt, pád, zastavení) se postará o pomoc. Podle Rider Magazine se na tuto pozici hodí druhý zkušený jezdec.

Pozice vedoucího nepatří automaticky nejrychlejšímu nebo nejzkušenějšímu jezdci. Lepší volbou je někdo, kdo zná trasu a dokáže tempo přizpůsobit nejpomalejšímu členovi skupiny, ne naopak. Skupina, která jede tempem svého nejslabšího článku, je bezpečnější než skupina, kde se nejslabší jezdec snaží stíhat ostatní za cenu vlastní jistoty.

Uzávěrka má podobně důležitou roli. Když se skupina rozdělí na semaforu nebo v koloně aut, zbytek by měl počkat na bezpečném místě, dokud uzávěrka nedorazí se všemi. Bez téhle domluvy se stává, že se skupina roztrhne na dvě části, které o sobě dlouho nevědí.

Domluva před vyjetím: signály a co dělat při rozdělení

Než skupina vyrazí, vyplatí se pár minut na domluvu základních gest. Typicky jde o ukázání nebezpečí na vozovce nataženou nohou nebo rukou, signál k tankování, signál k zastavení na odpočívadle a potvrzení, že je vzadu všechno v pořádku.

Stejně důležitá je domluva, co dělat, když se skupina na semaforu nebo křižovatce rozdělí. Osvědčený postup je, že přední část skupiny zastaví na nejbližším bezpečném místě a počká. Zadní část skupiny se nemá snažit odpadlé dohnat zrychlením. Kdo neví, kde se má zastavit, tráví zbytek jízdy honěním ostatních místo klidné jízdy vlastním tempem. Dobré je domluvit předem i pár míst, kde se skupina při ztrátě kontaktu znovu sejde.

U delších výletů pomáhá i domluva o interkomu nebo vysílačkách. Nejsou nutné, ale u větší skupiny výrazně omezí situace, kdy někdo vpředu netuší, že vzadu má někdo problém, třeba defekt nebo docházející benzin.

Různorodá skupina: různé motorky, různé brzdné dráhy

Skupina často spojuje lehkou naked motorku vedle těžkého cestovního stroje se spolujezdcem a naloženými kufry. Obě motorky reagují na brzdění i zrychlení jinak, a tenhle rozdíl se vyplatí zohlednit už při plánování rozestupů, ne až v okamžiku nouzového zabrzdění.

Těžší a naložená motorka potřebuje delší brzdnou dráhu než lehký stroj bez zátěže. Pokud jede takový stroj vzadu za lehčí motorkou, měl by mít jezdec ještě větší rezervu, protože v případě náhlého zpomalení skupiny bude potřebovat víc prostoru než jezdec před ním.

Tempo skupiny a jízda s nezkušenějším jezdcem

Tempo skupiny by nemělo vycházet z toho, co zvládne nejrychlejší jezdec, ale z toho, co zvládne nejpomalejší. Platí to hlavně u skupin, kde jede zkušený jezdec vedle někoho, kdo má motorku teprve pár měsíců.

Nezkušenější jezdec ve skupině často cítí tlak nezůstat pozadu, a právě tenhle tlak vede k rizikovým rozhodnutím, třeba k předjíždění bez dostatečného přehledu nebo k jízdě rychlostí, na kterou ještě nemá reflexy. Ohleduplná skupina si tohle uvědomuje a tempo přizpůsobí, i kdyby to znamenalo pomalejší jízdu, než by si přál zbytek.

Pauzy během výletu mají podobný účel. Krátká zastávka po náročnějším úseku dá nejen odpočinek, ale i prostor probrat, jak se komu jelo, a případně upravit formaci nebo tempo na zbytek trasy.

Skupina a ostatní provoz: jak nezablokovat silnici

Skupina motorek dokáže za sebou vytvořit dlouhou kolonu, kterou auto za ní nemá šanci předjet najednou. Vedoucí by proto měl počítat s tím, že se skupina rozdělí na menší celky a nechá rychlejší vozidla projet mezi nimi, místo aby držela jednolitý útvar přes celý úsek silnice.

Zastavování mimo obec, třeba na focení nebo krátkou pauzu, patří na odstavný pruh nebo parkoviště, ne na krajnici v místě s omezeným výhledem. Skupina deseti motorek zaparkovaná na krajnici v zatáčce představuje riziko i pro projíždějící auta, která ji nemusí včas zaregistrovat.

Na úzkých horských silnicích se vyplatí formaci ještě víc rozvolnit a nechávat protijedoucím autům dost prostoru. Skupina, která tam jede v těsném závěsu za sebou, nutí protijedoucí řidiče odhadovat konec kolony, což zvyšuje riziko na místech s omezeným výhledem do zatáčky.

Na co si dát pozor

Typické riziko skupinové jízdy je honička za skupinou po rozdělení na semaforu. Snaha dohnat ostatní vede k rychlejší jízdě, než odpovídá situaci na silnici.

Druhé riziko je předjíždění v rámci skupiny. Předjíždět dalšího člena skupiny má smysl jen tehdy, kdy je to bezpečné a domluvené, ne jako soutěž o pozici blíž k vedoucímu. Skupina není závod a řadit se dopředu za každou cenu zvyšuje riziko pro všechny kolem.

Třetí věc se týká nezkušených jezdců v čerstvě sestavené skupině. Kdo skupinovou formaci nikdy nejel, by se měl na začátku raději držet dál a sledovat, jak formace funguje, než se hned tlačit doprostřed cik-cak rozestavení.

Shrnutí

Před startem určete vedoucího a uzávěrku, domluvte signály a místo, kde se skupina sejde po rozdělení. V zatáčkách a v hustém provozu jeďte v jedné řadě, jinak v cik-caku s odstupem kolem dvou sekund ve stejné stopě. Tempo určuje nejpomalejší jezdec.