Vysoké řídítko, hrubě vzorkované pneumatiky a výfuk vedený vysoko k sedlu prozradí scrambler na první pohled. Styl vznikl spojením silničního motoru a terénního vzhledu, které má kořeny v poválečných závodech napříč krajinou. Dnes scrambler nabízí prakticky každá větší značka, v malých i litrových verzích.

Odkud se vzal scrambler

Slovo scrambler pochází z anglického „scramble“, jak se v Británii říkalo terénním závodům pro motocykly upravené ze silničních strojů. V roce 1924 uspořádali v Camberley v hrabství Surrey první podobný závod a sport se pak rychle rozšířil po celé zemi. Jezdci brali obyčejné silniční motorky, sundali z nich zbytné díly, obuli je do hrubších pneumatik a vyrazili do polí a lesů. Po druhé světové válce se stejný přístup uchytil i v Kalifornii, kde vojáci vraceli z Evropy chuť na terénní jízdu a britské dvouválce Triumph nebo BSA upravovali pro pouštní závody. Pro takto upravené stroje se tam vžilo označení desert sled, tedy pouštní saně. Výrobci pak začali podobně upravené motorky nabízet rovnou z výroby.

Ducati vyrábělo model přímo nazvaný Scrambler už mezi lety 1962 a 1974. Značka se k němu vrátila v roce 2015 a nabídla ho v objemech od 400 do zhruba 1100 kubických centimetrů. Triumph přišel se svým Scramblerem v roce 2006. Stavěl na základu modelu Bonneville a měl dvouválcový motor o objemu 865 kubických centimetrů. V roce 2019 pak Triumph představil nástupce Scrambler 1200 s větším motorem a předním kolem o průměru 21 palců, tedy blíž terénním strojům. Podobnou cestou šlo i BMW, které od roku 2017 nabízí verzi Scrambler v rámci řady R nineT s devatenáctipalcovým předním kolem místo běžných sedmnáctipalcových.

Jak scrambler poznáte

Základní siluetu tvoří kulatý světlomet, holé řídítko a jednoduché sedlo bez velké kapotáže. Řídítka jsou širší a výš než u sportovní motorky, takže sedíte vzpřímeně a máte dobrý přehled o provozu. Pneumatiky mají hrubší dezén než klasická silniční guma, podobný spíš terénním motorkám, i když výrobci směs pryže ladí hlavně na silnici. Výfuk vede vysoko k sedlu nebo podél rámu, aby zůstal mimo dosah kamenů a bahna. Kola mívají drátěné paprsky a přední kolo je obvykle větší než u běžného naháče, nejčastěji devatenáct nebo jednadvacet palců.

Zavěšení má o něco delší zdvih než u silniční motorky. Stroj tak lépe pohltí výmoly a nerovnosti polní cesty. Pořád ale nejde o zdvih enduro motorky stavěné čistě na terén. Světlá výška bývá vyšší než u klasického naháče, ale nižší než u opravdového terénního stroje.

Scrambler, modern classic, nebo cafe racer?

Všechny tři styly čerpají z motorek minulého století, ale každý sází na jinou vlastnost. Cafe racer vznikl na počátku šedesátých let v Londýně, kde si mladí jezdci, tehdy přezdívaní rockeři, upravovali motorky na rychlost a okázalý vzhled. Scházeli se u podniků jako Ace Cafe na severním obchvatu města a jezdili mezi nimi na strojích zbavených všeho zbytného, s nízkými řídítky a jednomístným sedlem. Podle historiků je oblíbená historka o závodění na dobu jedné písně z jukeboxu spíš výmysl pozdějšího televizního seriálu než ověřený zvyk. Terén ani pohodlí na dlouhé trase u cafe racera neřešíte, jde čistě o vzhled a rychlost na silnici.

Modern classic staví na retro designu bez terénních ambicí. Pneumatiky, zavěšení i geometrie zůstávají čistě silniční, jen karoserie a barvy připomínají starší dekády. Scrambler leží mezi oběma styly. Vzhled má podobně retro jako modern classic, ale technika počítá i s méně kvalitním povrchem, tedy s polní cestou nebo štěrkem.

Pro koho se scrambler hodí

Scrambler sedne jezdci, který jezdí hlavně ve městě a na okreskách, ale občas odbočí na nezpevněnou cestu k chatě nebo na kus lesní cesty. Vzpřímený sed a lehčí konstrukce oproti cestovním enduro motorkám usnadní manévrování v koloně i couvání na parkovišti. Terénní ambice nečekejte srovnatelné s opravdovým enduro strojem, protože zavěšení, výška podvozku ani pneumatiky nezvládnou hluboké bahno nebo kameny.

Na dálnici narazíte na stejnou slabinu jako u naháčů. Bez štítku a s otevřeným sedem vás při vyšší rychlosti tlačí vítr, záda a ramena se unaví rychleji než na cestovní motorce s velkým plexi. Kdo jezdí především po dálnici na dlouhé vzdálenosti, sáhne radši po cestovním nebo adventure typu.

Zkušenému sportovnímu jezdci, který touží po ostré akceleraci a agilitě v zatáčkách, bude scrambler připadat pomalejší a měkčí v řízení než sporťák nebo naháč se sportovním laděním. Odpovídá tomu i měkčí odezva podvozku, kterou dává delší zdvih zavěšení.

Na co si dát pozor

Dezén pneumatik u scrambleru se nerovná terénní schopnosti. Mnoho sériových modelů má z výroby pneumatiky, které míří především na silnici, a hrubší vzorek tam je hlavně kvůli vzhledu. Pokud plánujete jezdit častěji po nezpevněné cestě, počítejte s dokoupením terénnějších pneumatik a s tím, že se rychleji opotřebí na asfaltu.

Hmotnost bývá vyšší, než napovídá jednoduchý vzhled. Rám, kola a některé komponenty totiž musí vydržet nápor z nerovného terénu, a to zvyšuje hmotnost oproti odlehčenému naháči.

Zkušební jízda před koupí ušetří pozdější zklamání.

Před koupí ověřte i výšku sedla a to, jak na motorce dosáhnete na zem. U ojetiny se ptejte na servisní historii, stav řetězu, brzd a pneumatik, protože terénnější dezén se opotřebuje jinak než čistě silniční guma. Kubatura a výkon musí odpovídat vaší skupině řidičského oprávnění, přesné limity si ověřte v autoškole nebo u pojišťovny, protože se čas od času mění.

Shrnutí

Scrambler kombinuje retro vzhled se schopností vyjet i mimo asfalt, aniž byste museli sáhnout po těžkém enduru. Hodí se na město, okresky a příležitostnou vyjížďku na polní cestu, ne na dálniční přejezdy ani opravdový terén. Před koupí si ověřte dezén pneumatik, hmotnost stroje a limity svého řidičáku, ať vás nic nepřekvapí po výjezdu ze salonu.